Rozšiřující se pouště, znečištění nebo vymizení spodních vod. Milióny lidí, kteří v 21. století tráví denně několik hodin svého života, aby si obstarali potřebnou zásobu vody. To jsou hororové vize buducnosti bez dostatku kvalitní pitné vody.  Podle zastánců technologického pokroku nemusí naplnit, díky získávání vody doslova ze vzduchu.

Výzkumníci a designéři zkouší v posledních letech vyrobit jednoduché konstrukce, které dokáží získávat vodu z vlhkosti vzduchu. Tyto chytače či lapače mlhy tvoří sítě nebo kostra, kterou obepíná velmi drobně utkaný materiál připomínající síť na volejbal, obvykle vyrobená z polypropylenu. Ten vydrží i ve velmi nehostinných podmínkách a dokáže zachytávat vlhkost ze vzduchu, kterou následně sbírá do připravených nádob.

Například Maroko se na klimatické konferenci  COP22 pochlubilo jejich menší flotilou, umístěnou v drsných pouštních podmínkách jihozápadu země poblíž odlehlých městeček s problematickým zásobováním vodou. Jejich obyvatelům ušetří hodiny cesty za vodou a zabezpečí jednu ze základních životních potřeb.

Snahy prosadit technologii sběru vody ze vzduchu  započaly v Maroku před deseti lety. Samotný  projekt se rozběhl v roce 2015, po čtyřech letech zkušebního provozu. „Ta doba pozorování byla velice důležitá, jelikož obdobné projekty nemohou být zbrkle vnuceny lidem, kterým by měly sloužit,“ řekla CNN Jamila Bargach, ředitelka organizace Dar Si Hmad.

Nedůvěra místních lidí totiž dokáže pohřbít snahu o zavedení této technologie, jak se potvrdilo v případě podobného projektu v Chile. Zachytávání zde použili poprvé v roce 1987. Současné polypropylenové „chytače mlhy“ mohou denně získat až 2000 litrů vody, jejich životnost je kolem 10 let a cena zhruba 15 000 dolarů.

I když se projekty (zaštiťované v Chile kanadskou neziskovou organizací FogQuest) udržely při životě, v některých vesnicích se v 90. letech vrátili k „tradičními“ způsobu získávání vody – dopravě kamiony.

Důvodem byl nedostatek důvěry v novou technologii a pomalé přizpůsobení vládních organizací, které funkční projekt po pár letech opustily, jako se to stalo například v případě chilské vesničky Chungungo.

Proto bylo v oblastech severního Chile do školních osnov zahrnuto také poučení pro děti o tom, jak získat vodu z „Camanchacas“ – nízké oblačnosti, která se zdržuje u pobřeží Chile. To jen potvrzuje jeden ze základních principů Cílů udržitelného rozvoje, tedy potřebu široké spolupráce všech dotčených skupin. Technologie není možné prosazovat za každou cenu, pokud není nastavena dlouhodobá spolupráce v rámci místní komunity a také připravena legislativa.

Obdobné lapače vzdušné vlhkosti se testují i v pouštních oblastech. Například v Etiopii před několika lety zkoušel italský designér Arturo Vittori vodní věže, které dosahují výšky kolem deseti metrů a dokáží získat kolem sto litrů pitné vody za den. Klíčové je, že jeho věže přijde na částku kolem jednoho tisíce dolarů, protože většinu materiálu si místní obyvatelé obstarají v místě výstavby.

Ostatně v suchých oblastech Afriky mají se systémem získávání vody dlouholeté zkušenosti. Podobné systémy našli archeologové při vykopávkách v Izraeli, kde chytaly vodu kondenzující se v okolí vinné révy, nebo v Egyptě, kde byly velké kameny opřeny o sebe takovým způsobem, že se mezi nimi srážela vlhkost, kterou lidé následně sbírali.