Rok 2015 je klíčovým pro mezinárodní aktivity směřující k udržitelnému rozvoji i pro klima. Má v něm být koncipována Rozvojová agenda po roce 2015, která by měla korespondovat s dalším důležitým dokumentem OSN Cíli udržitelného rozvoje. Kromě toho se na konci roku uskuteční významná klimatická konference (COP 21) v Paříži. V České republice také končí Strategický rámec udržitelného rozvoje a připravuje se návrh nového postupu. Co čekat od těchto dokumentůa je důvod k optimismu? Nejen na to jsme se zeptali prvního českého ministra životního prostředí, zakladatele a zástupce ředitele Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, profesora Bedřicha Moldana.

V letošním roce byla mezinárodním společenstvím formulována Rozvojová agenda po roce 2015, přijaty Cíle udržitelného rozvoje, v závěru roku se uskuteční také COP 21 v Paříži. Společným jmenovatelem těchto jednání jsou problémy spojené s udržitelným rozvojem a klimatickou změnou. Mohl byste nám přiblížit, jak spolu jednotlivé procesy souvisí? Jedná o relativně nezávislé agendy, či zda spolu aktéři za ně zodpovědní komunikují a postupují společně?

Rok 2015 bude jistě zlomovým, protože událostí je hodně. Uvedené procesy sice mají své vlastní mechanismy, ale velmi úzce spolu souvisí a na sebe navazují. Co se týče klimatu, tak tam je ta situace jiná. Na jedné straně je klima zmíněno a věnuje se mu dimenze konkrétních Cílů udržitelného rozvoje, takže je i součástí tohoto celého záměru. Na druhou stranu je klima tak specifická věc, že má svůj specifický, zcela jasně definovaný mechanismus.

A pokud na něj odkazují Cíle udržitelného rozvoje, tak tam je vždycky napsána pod čarou poznámka. Ano patří to mezi významný cíl udržitelného rozvoje, ovšem má to svůj mechanismus, který probíhá nezávisle. V podstatě to tedy není přímo zařazeno v plné šíři a v plné hloubce do rámce Cílů udržitelného rozvoje. Takže souvisí to spolu, rozhodně to na sebe navazuje, odkazuje jedno na druhé. Nepochybuji o tom, že se schválením Cílů udržitelného rozvoje projeví na průběhu konference v Paříži.  Zřejmě budou citovány a stanou se součástí argumentace. Ale je třeba říci, že změna klimatu je značně specifická záležitost, která má svůj vlastní mechanismus projednávání.

Jste známým odborníkem na klimatickou změnu. Můžete nám říci, zda a jak se do mezinárodních jednání týkajících se globální změny klimatu v současné době zapojuje Česká republika?

ČR je především členem Evropské Unie a EU má svoji propracovanou politiku a definovány své cíle. Již Kjótský protokol v roce 1997 byl konstruován ze strany EU, která v něm přijala svůj kolektivní závazek. Takže to je takový hlavní rámec, který definuje naši politiku. ČR nepatří v rámci EU mezi iniciativní země ale nepatří také mezi progresivní, které by tlačily ambiciózní cíle, na druhé straně nepatří také k těm, které by její politiku nějak zvlášť brzdily a bránily. Nicméně má několik svých specifických rysů. Jedním z těch rysů je, že máme energetiku hodně závislou na uhlí, což je zdroj z hlediska změny klimatu mimořádně nevýhodný. Jsme na jednom z předních míst na světě (podle OECD), co se týče emisí skleníkových plynů na hlavu.

Tato vláda soudí, že naší specifickou odpovědí na tyto problémy a základním přístupem k nízkouhlíkové energetice je rozvoj nukleárních zdrojů, což já zdaleka nesdílím. Myslím si, že nukleární zdroje samozřejmě existují a pokud by se někdo zeptal, zda bych je hned zavřel, tak bych řekl nikoli ať nějakým způsobem prostě fungují do té doby než bude nalezena odpovídající alternativa, ale rozhodně bych ten rozvoj v žádném případě nedoporučoval z mnoha důvodů, ať už jsou to důvody ekologické, ekonomické a řada dalších. Rozhodně tedy nepatříme k těm progresivním zemím, ale na druhé straně jsme součástí EU a v žádném případě nepředpokládám, že bychom byli nějakým negativním elementem.

Do letošní klimatické konference v Paříži se dlouhodobě vkládaly velké naděje, že přinese něco, na čem se dá stavět, přetrvávají teď několik měsíců před konferencí, tato očekávání?

Do určité míry ano. Francouzi, se hodlají vyvarovat té velké chyby, kterou učinili Dánové v roce 2009 při slavné Kodaňské konferenci, totiž, že nechali očekávání vystoupat do nadoblačných výšin a přitom se nesnažili předem vést nějaké dohody a jednání, takže konference v Kodani téměř úplně zkrachovala – i když přinesla jisté výsledky, jistě nesplnila očekávání. To Francouzi jsou si toho velmi dobře vědomi, dělají pro úspěch všechno, včetně organizování různých předběžných jednání, ať už na politické, vědecké a dalších úrovních, takže všechno nasvědčuje tomu, že k nějakým výsledkům dojít může. Jestli bude přímo na té konferenci schválen nějaký nový závazný režim, který by, jak se plánuje, mohl být do roku 2020 celosvětový a zároveň připraví nějaký režim od roku 2020, to se teprve ukáže, já si dovolím mít svou vlastní prognózu – myslím si, že takový režim schválen nebude, ale že se vytvoří podmínky, aby se v těch následujících 2-3 letech schválit mohl.

Je to velká věc, není to jednoduché, když si představíme, že v současné době svět získává energii z 75% z fosilních zdrojů. Představa je taková, že po roce 2050 se proces dekarbonizace a přechodu k bezuhlíkatým zdrojům velmi urychlí a do konce století bude energetika a celá ekonomika bezuhlíková. To je samozřejmě obrovská změna a nedovedu si představit, že by k ní mohlo dojít dostatečně rychle. Ale přesto jsem mírným optimistou a myslím si, že ta Paříž bude velký úspěch, i když určitě ne takový, že Pan Ki-mun odjede z Paříže s papírem, kde budou závazky, které povedou k bezuhlíkaté ekonomice. Tak pěkné to po mém soudu určitě nebude. Když bych ale měl dát nějaké body mezi nulou a stem, dal bych 7.

Co může tato jednání ztížit?

Rozhodně panují obavy. Jsem přesvědčen o tom, že ještě nevytáhly všechny trumfy mnohé státy, jako třeba Rusko, jehož postoje jsou nejasné. Indie se staví k jednáním velmi negativně a těžko se dá přesvědčit, protože indičtí představitelé zcela jasně pochopili, že ten problém je hlad, bída, velmi rychlý populační růst, aniž by byl zajištěn růst k nějakému materiálnímu blahobytu. U Číny je ten základní problém, že se jedná o uzavřenou společnost a nemůžete úplně přesně vědět, co je pravda. Jedním z důvodů proč zkrachovala Kodaňská konference a proč dosud nastávají velké problémy ve všech mezinárodních jednáních je ten, že Číňané odmítají přistoupit na nějaký standartní monitoring toho, co vlastně dělají.

Mezinárodně zajištěnou kontrolu těch údajů, které dávají do světa. Takže v tomto vidím s Čínou opravdu veliký problém. Samozřejmě kromě Indie, Číny, Ruska, je celá řada dalších zemí, které nejsou se Světovým společenstvím úplně zajedno, jako je skupina jihoamerických zemí, která je ovládaná do jisté míry velmi populistickými levicovými vládami. Ty částečně trvají na tom, že existuje Matka Země, která má vlastní práva, na druhé straně, pokud jde o jejich vlastní závazky, se zdá, že máme řeč jaksi o něčem jiném a není s nimi jednoduchá spolupráce. Trošku se to změnilo, protože minulá konference (COP) byla v Peru, tamní vláda je jednou z těch, které se přihlásily k velmi aktivnímu procesu zachránění nebo zmírnění změny klimatu. Ale nějaká překvapení nejsou v této věci vyloučena.

V souvislosti s klimatickou změnou jsou mnozí optimistickými technocentriky, věří, že technologický pokrok vyřeší problémy spojené s klimatickou změnou, Jefrey sachs napsal knihu The age of sustainable development s předmluvou Pan Ki-muna, kde je patrná víra v technologické vyřešení problémů. Problematika ozonové vrstvy je uváděna jako příklad dobré praxe, kdy se mezinárodní společenství úspěšně dohodlo na řešení. Zčásti to bylo zapříčiněno nalezením náhrady za freony a tedy i domluvou se zástupci ekonomické sféry. V současné době byly učiněny významné technologické pokroky v mnoha odvětvích – včetně energetiky. Myslíte, že je důvod k lehkému optimismu, že vědecká činnost a politická akce podnítila inovace, které napomohou řešení?

Dnes existuje dostatek studií, které jednoznačně ukazují, že obnovitelné zdroje dokáží energeticky zabezpečit lidstvo bez velkých potíží, takže v tom je technologie jednostranně na straně obnovitelné a udržitelné budoucnosti. Když se díváme jen na takovou jednoduchou věc, jako jsou ceny solárních panelů, větrných elektráren nebo jiných zařízení, tak vidíme dramatický pokles. V České republice s tím nemáme dobré zkušenosti, protože ekonomická podpora se v případě fotovoltaiky rozhodně z různých důvodů, které s fotovoltaikou vůbec nesouvisí, zvrhla do té míry, že fotovoltaika získala velmi špatnou nálepku v očích veřejnosti. Veřejná podpora moderních obnovitelných zdrojů, tvoří v současnosti celosvětově snad pouze deset procent (devadesát procent jsou ty fosilní). Zatím není politická vůle a možnost se vzdát podpory těch fosilních zdrojů – zejména v řadě rozvojových zemích.

Dnes větrná energie a do určité míry i fotovoltaika dokáže i bez podpory konkurovat fosilním zdrojům. Ovšem s fosilními zdroji je samozřejmě problém, protože za nimi jsou mohutné zájmy velkých skupin, ať už jsou to různé skupiny uhelné nebo ropné a podobně a je jasné, že tam jsou nejenom ekonomické a politické aspekty ale i sociální. V ČR to můžeme pozorovat na situaci kolem prolomení limitů. Technologie samotné jsou nutným předpokladem proto, aby se šlo dopředu. Rozhodně tady existují, rozhodně se dále vyvíjejí, což je dobře. Ale nestačí to, je nutná politická vůle a ekonomická změna, hovoří se o změně vzorců využívání uhlíků, spousta ekonomů uvažuje o tom, jak by se měl zdanit (povolenky za emise uhlíku), takže je to otázka politická a ekonomická. Jefrey Sachs nepochybně hovoří o světové ceně uhlíku ale už neříká, jak by se toho mělo dosáhnout.

V Centru pro otázky životního prostředí jste se podílel na významném globálním projektu Hodnocení ekosystémů k miléniu, jehož cílem bylo zhodnotit dopady změn ekosystémů na kvalitu lidského života. Projekt byl završen zprávou Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza (ke stažení zde). Můžete našim čtenářům krátce přiblížit, proč byl tento počin tak důležitý?

Základním cílem bylo zhodnit stav ekosystémů na světě, které se velmi pečlivě prozkoumaly prostřednictvím množství studií přímo na místě, takovým základním přínosem kromě toho detailního hodnocení prakticky všech typů ekosystémů světových, byla známá teorie ekosystémových služeb; tedy poznání, že ekosystémy poskytují lidem naprosto základní služby, jejichž fungováním je podmíněn lidský blahobyt. Kvalita lidského života je rozhodně na těchto ekosystémových službách závislá. Závěrečná zpráva je z roku 2005 a ponětí o nutnosti zachovat ekosystémové služby velice rychle proniklo do nejvyšších i nejnižších politických kruhů, používá se běžně v politické terminologii.

Myslím si, že to je nejenom významný ale zcela zásadní a trvalý přínos, protože bylo jasně a jednoznačně prokázáno, že kvalita lidského života se bez těch ekosystémových služeb neobejde. Druhá věc je, že se jednoznačně prokázalo – prostřednictvím množství výzkumných a syntetických prací – že aby mohly ekosystémové služby fungovat, tak musí fungovat ekosystémy a ty fungují pouze tehdy, pokud je dostatečná biologická rozmanitost. Biodiverzita je tak základním předpokladem pro ekosystémové služby, fci. ekosystémů a tím pro pokračující lidský blahobyt a kvalitu lidského života. Toto spojení je naprosto základním přínosem, které si myslím, že je dneska obecně známo. Zpráva byla poprvé publikována v roce 2005 a poznatky v ní obsaženy jsou dnes obecně příjimanou skutečností, jsou součástí obecných vědomostí – takže v tom vidím ten přínos.

Na čem pracujete nyní?

Momentálně jsem dodělával knížku, teď ještě musím dodělat jednu knížku, takže mám spíš takovouhle práci, ale pokud mě něco zajímá, tak jsou to veřejné statky, zejména na globální úrovni. Globální veřejné statky jsou velmi důležitým pojmem, možná, že to nebude mít takový appeal, takové široké použití, jako jsou třeba ty ekosystémové služby, ale myslím si, že je to velmi důležitý pojem, důležitá koncepce a doufám, že se podaří propracovat a uplatnit ji právě v souvislosti s novým globálním rozvojovým rámcem; tak že globální statky budou hrát roli, stanou se určitým vodítkem pro to, jak se bude vytvářet rámec rozvojové spolupráce v rámci rozvojového systému OSN a cíle lokálních postupů. Může to být vodítko pro to, jak směřovat, jak utvářet spolupráci a jasnou pomoc rozvinutých států státům rozvojovým.

Je jasné, že tady pokračuje ta rozvojová pomoc, že se bude prohlubovat, že musí mít nějaká základní pravidla. Současná podoba je taková, že se to moc lidem nelíbí, nelíbí se to ani těm, kteří tu pomoc dostávají, ani těm, kteří ji poskytují, protože to není dost efektivní a nepřináší to nějaké výrazné výsledky. Není vyloučeno, že koncepce globálních veřejných statků by mohla tady k tomu pomoci. Ale tak jasné to není, protože tady určitě proti tomu bude odporu.

Problematika globální změny klimatu je většině lidí značně vzdálena. Myslíte si, že je možnost, jak ji lépe přiblížit běžným občanům, dříve než na ně dolehne se všemi důsledky?

Tak samozřejmě, že to několika stručnými větami jde velmi těžko a předpokládá to, že lidi, ať již jsou vzděláni na jakémkoli stupni, by měli mít určitou představu vůbec o tom, co klima je a jakým způsobem to prostě ovlivňuje lidskou společnost, lidské životy a lidské hospodářství. Bylo by dobré si uvědomit, že žijeme v určitých podmínkách, které jsou dány klimatem a které přináší životodárný déšť a nepřináší silné větry a bouře, dlouhotrvající vlny sucha a horka a – když mluvím o naší zemi – nepříliš časté povodně. Rovnováha klimatu je dána rovnováhou mezi tím kolik slunečního záření dopadá na povrch Země a kolik je ho prostřednictvím různých mechanismů daných přítomností skleníkových plynů vysláno zpět do atmosféry a zadržováno v její nejnižší vrstvě. Na současnou rovnováhu jsme si zvykli, funguje po mnohá tisíciletí. Jsou podle ní strukturovány naše příbytky, naše zemědělství a ošetřeny zdroje vody – to všechno závisí na stabilních podmínkách.

Nicméně jsme v poslední době změnili režim atmosféry zcela zásadně, protože koncentrace skleníkových plynů, která zajišťuje tuto rovnováhu se prudce změnila a když se to změnilo o 40%, tak by opravdu každý mohl pochopit, že to není málo a že se tyto poměry zcela zásadně mění a v budoucnu budou měnit ještě výrazněji než dosud. Jednoduchým indikátorem je ta teplota, ale teplota není jediná, celý lidský režim je proměněn a můžeme se v nejbližší a zejména ve vzdálenější budoucnosti nadít jevů, na které jsme prostě zvyklí nebyli. Zemědělci pak budou muset pěstovat plodiny, které odolají suchům a vyšším teplotám, vodohospodáři budou muset najít nové zdroje, které tu nejsou, budou se tedy muset naučit lépe hospodařit. Stavitelé budou muset stavět pevnější střechy. To jsou samozřejmě pouze vybrané příklady, těch případů je mnoho.

Co říkáte na dosavadní aktivity RVUR a co byste doporučil do budoucna?

Já jsem velice rád, že Rada vlády pracuje intenzivně již rok, tím jsem potěšen. Do budoucna doporučuji v podstatě jedinou věc – vydržet v těchto přístupech, aktivitách, pokračovat v nich a rozvíjet je způsobem, který až dosud byl nastartován dosti šťastně, takže si nemyslím, že by tu měla být nějaká revoluční změna/zlom. Myslím, že je třeba vydržet a pokračovat v těch aktivitách, které jsou. Samozřejmě, když bychom mluvili konkrétně, najdeme spoustu věcí, které je třeba řešit na úrovni RVUR, tzn. vztah mezi vládou a jednotlivými resorty a RVUR. To jistě není jednoduchá věc, RVUR má nadresortní charakter, resorty jsou řízeny vertikálně, takže propojení těchto věcí je určitě věc politicky i systémově neobyčejně složitá. Tam asi bude potřeba najít hlavní směr rozvíjení a opory RVUR tímto směrem. Je potřeby systémově dobře ošetřit, aby se činnost, kterou RVUR představuje, skutečně promítla do vládních horizontálních struktur, které zatím velmi rozvinuty nejsou.

Děkujeme za doporučení a další odpovědi.

Rozhovor byl zkrácen a editován, video s celým rozhovorem naleznete zde. Pro další informace o aktuálním stavu problematiky klimatické změny a komentáře prof. Moldana, může posloužit jeho stránka.

-ep-