„Budeme si muset vymyslet nějaký horší život.“

Sedmikrásky si potřebovaly vymyslet horší život jednoduše proto, že byly znuděné. Věra Chytilová se naopak snažila svůj život zlepšit. A rozhodně se u toho nenudila.

Měla talent i schopnosti, ale společenské zřízení jí bránilo je využít. Onen lepší život pro ni tedy nebyl rájem ani kýčovitou oslavou konzumerismu ve stylu amerického snu. Byla ženou, která „jen“ chtěla dělat umění podle vlastních pravidel. Jenže – filmová režie byla tradičně mužským povoláním. Na FAMU proto nastoupila až ve 28 letech, kde v ročníku Otakara Vávry studovala režii jako jediná žena.

Boj proti absurditě jako emancipační (po)hnutí

Její druhý film Sedmikrásky je výsměchem společenským konvencím, absurdním přežitkům z jiné doby. Marie I a Marie II se rozhodnou být zkažené, protože svět takový je. O Věře Chytilové se říkalo, že byla tvrdohlavá, drzá a cílevědomá. Jak později sama napsala: „Neměla jsem žádné problémy s minulým režimem, to režim měl problémy se mnou“.

Uměla využívat předsudky proti jejich nositelům. Vsadila na „odvěkou hrůzu mužů z hysterických žen“. Role bojovné hysterky jí nedělala žádný problém: „Vnikla jsem i k řediteli Barrandova Puršovi, který se nechal zapírat. Dělala jsem scény, křičela jsem a oni mě utišovali, že je vedle jednání. Dvě soudružky mě pak vyváděly po schodech dolů, musely mě nést, poněvadž jsem kopala kolem sebe a do dveří a řvala jsem…“ A se svým typickým sarkasmem dodala: „Já jsem nebyla tak statečná, ale tak neovladatelná.“

Ženy v jejích filmech jsou moderní, činorodé a samostatné v kontrastu s egoistickými, pohodlnými a zbabělými muži (za všechny zmiňme Faounovo velmi pozdní odpoledne). Jde o nadnesený, přehnaný básnický obraz, karikaturu reality, která má za cíl vytrhnout publikum z komfortní zóny zaběhnutých rolí a upozornit na reálný společenský problém nerovnosti pohlaví. Věra Chytilová neobžalovává muže nebo komunisty, ale všechny, co zneužívají moc a způsobují tím ostatním utrpení.

Inovace nemusí být jen vědě

Filmy Věry Chytilové pohrdají klasickou jednotou místa, času a děje i schématickými postupy vyprávění. Podobně jako italský neorealismus nahrazuje i česká nová vlna tradiční archetypy zájmem o “skutečné” lidi.

Hrdinové a cudné krásky jsou mrtví. Deus ex machina ale přežívá. Má buď podobu byrokratického systému, nebo iluzí, které si sami vytváříme. Kafkovský vypravěč v podání Bolka Polívky se v Kalamitě dozví, že si může dát pivo jenom k jídlu, ale žádné jídlo už není k dispozici, Marie I a Marie II nechtějí bojovat proti světu, proto si vytvoří svůj vlastní, Faun je v zajetí vlastního don juanství.

Postavy na začátku filmů nikdo nepředstaví, objevují se otevřené konce, nelineární děj, metafory a sny se střídají s realitou. Inovace toho typu je cenná. Výrazové prostředky, které reflektují dobu a forma, jež ve v souladu s obsahem, s sebou nesou naději na účinnou společenskou sebereflexi.

Věra Chytilová

Věra Chytilová

Sídliště jako antiutopie

Panelstory je inteligentní kritikou tehdejší (ale i současné) společnosti. Opravdu sedí jedna velikost všem?

Na sídlišti se v nahuštěném prostoru všichni navzájem vidí a slyší. Toto soužití vytváří tlak na standardizaci chování – „aby si lidi nepomysleli“. Režisérka Věra Chytilová tím ukazuje svůj odpor ke snahám politiků vytvářet univerzálního občana.

Hlavní součástí jeho uniformy je tu lhostejnost. Starý pán, který se proplétá celým filmem, je jediný, kdo má skutečně zájem o druhé. Ostatní ho ale ignorují, nadávají mu nebo ho chtějí využít. Člověk je obklopen lidmi, kteří ho budou soudit, ale kterým na něm nezáleží.

Milovat, trpět, nežli z rozvalin…

Její vzdor proti minulému režimu byl bojem za práva jednotlivce na důstojný život. V roce 1968 odmítla možnost emigrace, ačkoliv pak nemohla šest let točit. Státní bezpečnosti se opakovaně nepovedlo přimět ji ke spolupráci, nepodepsala ani Antichartu. Nepodlehla ale svodům manicheismu a hned po Sametové revoluci upozorňovala na nová společenská rizika. V Dědictví aneb Kurvahošigutntág zparodovala manýry rychlozbohatlíků,

Postava Jiřího Kodeta v Panelstory říká: „Člověk je jako zrcadlo, odráží jenom to, co je kolem něj.“ Asi i proto, v touze být dobrým předobrazem dalším generacím, začala v roce 1989 učit na FAMU. V roce 2003 se stala profesorkou a o dva roky později vedoucí katedry režie.

A na závěr ještě jeden citát Věry Chytilové, který zapadá do kontextu hrozeb souvisejících s klimatickou změnou: „Chlapi vytvářejí svou politikou dojem, že v životě jde jen o peníze, jenže ono jde ve skutečnosti o život. Všem.“

Věra Chytilová, udržitelný rozvoj

Věra Chytilová, udržitelný rozvoj