Pokud se svět stává stále bohatším, je třeba zajistit, aby se tyto prostředky dostaly i k lidem z nejchudších vrstev a zemí. Nerovnost totiž v posledních letech naopak roste.

Pod nenápadnou formulací se skrývají dvě obří agendy velmi ambiciózních návrhů. Podle desátého cíle by do roku 2030 měl být zajištěn růst příjmu chudších 40 % obyvatel jednotlivých zemí rychlejší než průměrný růst celé země. Současně by tito chudší lidé měli být lépe integrováni do společnosti pomocí společenské, ekonomické a politické inkluze.  Také by měli být chráněni citlivou fiskální a sociální politikou. A konečně by měla být zajištěna rovnost příležitostí a omezení všech diskriminujících praktik a zákonů. Přitom v období 1990 – 2010 například příjmová nerovnost v rozvojových zemích vzrostla v průměru o 11 %.

Globální nerovnost nemíří jen na rozvojové země

Pokud jde o globální nerovnost, zahrnuje cíl důslednější regulaci finančních trhů, lepší zastoupení rozvojových zemí v mezinárodních institucích a umožnění bezpečné, zákonné a zodpovědné migrace a mobility mimo jiné pomocí plánovaných migračních politik. S posledním bodem souvisí i usilování o stlačení cen mezinárodních převodů (které se týkají migrantů posílajících peníze do svých zemí) pod 3 % převáděné částky a eliminace koridorů, kde jde o více než 5 % do roku 2030.

Snižování nerovnosti do velké míry ilustruje posun Cílů udržitelného rozvoje od tradičních rozvojových cílů namířených na chudé země k mnohem širší politické změně. Nerovnost je totiž zásadním problémem i v mnoha rozvinutých zemích, a pokud jde o demokratičtější fungování mezinárodních organizací a globálních trhů, je míč na straně bohatého světa.

Nerovnost se snižuje jen čtvrtině populace

Studie OSN z roku 2013 uvádí, že za posledních 20 let vzrostla nerovnost příjmů v 65 zemích ze 130, pro která jsou k dispozici data. Těchto 65 zemí ale reprezentuje 70 % populace, trend snižující se nerovnosti lze vysledovat v 51 zemích reprezentujících pouhou čtvrtinu populace. Studie uvádí, že v zemích, kde se nerovnost snížila, k tomu přispěly investice do vzdělávání a dávky pro chudé, naopak rostoucí nerovnost bývá způsobena bohatnutím několika procent nejmajetnějších rychleji, než je celostátní průměr (tento trend je typický pro USA). Klíčovým ponaučením je, že samotný růst nerovnost nesnižuje, takže z prorůstové politiky nemusí mít nejchudší prospěch, pokud nebudou zajištěny kanály pro redistribuci bohatství.

Pokud jde o nerovnost ve světovém měřítku, pozorujeme podle citované studie v posledních letech klesající trend. Ten je však převážně nesen bohatnutím Číny a až na začátku nového tisíciletí začíná nerovnost klesat i po vynechání čínských dat. Na rozvojovou spolupráci doporučuje OSN vyčlenit 0,7 % hrubého národního produktu z rozpočtu vyspělých států, ale tak činí pouhých pět zemí (Norsko, Švédsko, Lucembursko, Dánsko a Velká Británie).

Obchodní bariéry jsou překážkou rozvoje

Ještě větší překážkou rozvoje jsou ale obchodní bariéry, které znemožňují například zemědělské produkci z chudších zemí přístup na evropské a severoamerické trhy. Problém je zakořeněn v samotné architektuře mezinárodních organizací. Světová obchodní organizace (WTO) tak například čelí kritice, že jejím prostřednictvím se bohatým zemím daří pronikat na rozvojové trhy, ale ty své naopak chránit před levnějším importem.

Příkladem toho byla i vnucená deregulace prostřednictvím Washingtonského konsensu, která umožnila pronikání západních firem do rozvojových zemí. Postkoloniální nerovnováha sil je tak dále udržována prostřednictvím ekonomických struktur. V současnosti redistribuci světového bohatství brání i moc korporací, které si mohou dovolit v rozvojových zemích nastavit nevýhodné podmínky a zisky z přírodních a lidských zdrojů těchto zemí pak odvádět zpět na Západ.

Česká republika s vnitřní nerovností příliš velký problém nemá, podle statistik OECD se náš Giniho koeficient, který je nejběžněji uváděným způsobem měření nerovnosti, pohybuje kolem 0,26 (kde 0 je absolutní příjmová rovnost a 1 absolutní nerovnost). To nás řadí mezi nejvíce rovnostářské země v Evropě, pro srovnání Švédsko má 0,27, Norsko a Slovinsko 0,25. Pokud jde o rovnost příležitostí a sociální začleňování, zůstává přetrvávajícím problémem pouze existence vyloučených lokalit a s ní související snížená šance na získání kvalitního vzdělání, práce a možnost participace na společenském a politickém životě. Této problematice se věnuje Strategie sociálního začleňování 2014– 2020. Mezinárodně se ČR účastní jak humanitární pomoci, tak dvoustranné (v pěti projektových a pěti programových zemích) i vícestranné rozvojové spolupráce, ovšem celkový objem prostředků zdaleka nedosahuje doporučených 0,7 % hrubého národního příjmu, ale pouze 0.11 %. V příštích letech dojde ovšem k navýšení na 0.17 % HNP