OSN odhaduje, že v roce 2100 dosáhne světová populace 11,2 miliardy obyvatel. Přitom jde o umírněný odhad, který počítá s dalším snižováním tempa růstu. Jak si Země dokáže poradit s takovým množstvím obyvatel a jak planetu ovlivňuje přílišná spotřeba?

Populační přírůstek konkrétní země má vztah k vzdělanosti a bohatství. Proto obyvatelstvo rozvinutých zemí spotřebovává na hlavu více jídla, vody a energie a produkuje více odpadu a znečištění. Na vině jsou dva základní faktory. Prvním je přílišná spotřeba Západu. Americký ekolog Jared Diamond tvrdí, že kdyby všichni na Zemi spotřebovávali stejně jako nejbohatších 1,6 miliardy obyvatel, odpovídalo by to 72 miliardám dnešního průměru.

Proto je snižování uhlíkové stopy a spotřeby obecně ve vyspělých zemích je bezpodmínečně nutné. Problémem je, že lidé, kteří svou spotřebou a životním stylem odpovídají euroamerickému standardu přibývá. Příkladem může být sílící střední třída v Číně.

Druhým faktorem je již zmíněný populační růst. Argument, že se stejně většina populačního přírůstku odehrává v chudých zemích, kde nejsou lidé tak nároční, je pochybná právě proto, že navěky odsuzuje většinu světa k nižší kvalitě života.

Kromě hledání cest, jak rozbít rovnici kvalitní život = materiálová náročnost + odpad + znečištění, je zapotřebí zamyslet se také nad politikou aktivního snižování populačního růstu.

Méně je více

Alex Proud v článku pro The Telegraph říká: „Každý (environmentální) problém by byl méně závažný, kdyby nás bylo méně.“ Uhlíková stopa by byla určitě nižší, deštných pralesů by neubývalo takovým tempem, nesnižovaly by se populace ryb ani biodiverzita.

Současná klimatická krize ukazuje, že i současných 7,6 miliard lidí planeta přestává zvládat. Co teprve 11 miliard. Nejrychleji roste Nigérie. Indie předežene Čínu kolem roku 2024 jako nejlidnatější stát světa. I zde se naštěstí očekává konec populačního růstu, a to kolem roku 2060. Kromě Indie se většina celosvětového přírůstku bude odehrávat v osmi dalších zemích: Nigérii, DR Kongo, Pákistánu, Etiopii, Tanzanii, USA, Ugandě, Indonésii.

Nejproblematičtějším regionem je v tomto ohledu Afrika. Kolem roku 1995 měla stejně obyvatel jako Evropa (kolem 750 milionů), nyní se blíží 1,3 miliardě. Do roku by měla 2100 vzrůst až na 3,5 miliardy. To je zapříčiněno tím, že struktura místní populace má nálevkovitý tvar. Tedy čím mladší věková skupina, tím více je zastoupena.

Různé potřeby

Rozdíl mezi současnou ekologickou krizí a populačními problémy, na něž reagoval Malthus na přelomu 18. a 19. století je ten, že se pohybujeme v globálním měřítku, kde mají různé populace různé potřeby. Nelze to shrnout slovy – moc lidí, málo jídla. Rovněž nám nestačí jen počkat, než se populační růst díky zvýšení životní úrovně diskutovaných regionů zastaví.

Čína, Japonsko nebo Vietnam byly v minulosti schopné tomuto trendu čelit aktivní politikou snižování porodnosti. Stinnou stránkou je ovšem totalitní nádech takových předpisů. V subsaharské Africe nebo Indii by také bylo náročné něco podobného vymáhat a ověřovat.

Konec HDP

Goodhardův zákon říká, že pokud se indikátor stane cílem politiky, ztrácí svou relevanci. Bylo by proto dobré se také zamyslet nad relevancí HDP, které nás motivuje produkcí stále vyššího objemu, jedno čehokoli.
Tato mentalita je zčásti na vině, když hovoříme o tom, že Západ spotřebovává více, než si planeta může dovolit. Mentalita, která odměňuje aktivitu více než kvalitu. Proto se i z oblečení a nábytku stalo rychloobrátkové zboží. Odpad při výrobě, odpad po půlroce používání, přílišná spotřeba.

Nezaměstnanost je další z indikátorů, které se staly cílem. Nebo spíše kult zaměstnanosti. Za posledních sto let nedošlo přes nárůst produktivity práce ke zkrácení pracovní doby. Spousta lidí je tak nucena dělat něco. Přitom většina environmentalistických opatření směruje k tomu, aby lidstvo nedělalo nic nebo dělalo méně, aby zanechávalo co nejmenší stopu.