Proč by kultura mohla pomoci proti populismu nebo proč není dobrý nápad, aby Česká republika vystupovala z Evropské unie, vysvětluje profesor kulturní ekonomie na univerzitě v Milánu Pierre Luigi Sacco. Coby ekonom se zajímá o sociální hodnotu kultury. Je velkým propagátorem inovativní politiky v oblasti kultury a podpory lidské tvořivosti, které podle něj jsou základem pro rozvoj regionální i globální. V rozhovoru jsme navázali na přednášku, kterou pronesl v prosinci 2017 na pražském Fóru pro udržitelný rozvoj.

Tématem Vaší prezentace bylo učení se rozumět lidským emocím a reakcím. Mohl byste uvést příklad, jak může být takové porozumění přispět k udržování stabilní a zdravé společnosti?

Řekl bych, že velkým problémem, kterému v současnosti čelíme, jsou obrovské proměny ve společnosti. Ty ve většině případů neřešíme dobrým způsobem a nevíme ani, jak k nim přistupovat. Jedním z takových velkých problémů současnosti je šíření pocitu strachu mezi lidmi. Lidé se bojí. My přitom víme, že strach hrál odjakživa zásadní roli v našich reakcích na různé situace. Z evoluční perspektivy to je pro nás výhodné – strach potřebujeme. Na druhou stranu, pokud jsme zachváceni strachem, tíhneme k tomu hledat jednoduchá řešení, která nám co nejrychleji pomohou od úzkosti. Taková řešení však nemusí být vůbec správná.

Můžete to prosím nějak prakticky vysvětlit?

Tak například na po celé Evropě je dnes velmi aktuálním tématem populismus. Důvodem proto je, že lidé nechtějí vidět problémy. Často reagují iracionálně. Naše myšlení z velké části tvoří iracionální složka. Pokud získá navrch, začneme tíhnout k jednoduchým řešením, která ovšem nepřinesou nic jiného, než že utiší náš strach.

Co ale s tím?

Nejčastější reakce je, že se snažíme lidi poučovat, nebo je prostě jen označíme za ignoranty. Ani jedno z toho není efektivní. Jediné, čeho se tím dosáhne, je že se pocit strachu či úzkosti ještě zvýší.
Opravdové řešení musí mít co do činění s rozvojem kapacit. Musíme vytvořit prostředí, v němž lidem umožníme čelit věcem, které jim způsobují úzkost. Jinými slovy musíme dát lidem možnost věcem porozumět a personalizovat je.

V tomto ohledu jsem obrovským stoupencem aktivní kulturní participace, která umožňuje lidem být aktivní součástí různých kulturních akcí a iniciativ. Díky tomu pak mohou být schopni odpovídat na výzvy dnešní doby jinak než jen v úzkostném sevření strachem.

Můžete to ilustrovat na našich zkušenostech s migrační krizí?

Ano, migrace je jedním z klíčových problémů současné Evropy. Velmi mnoho lidí se bojí migrantů a kulturních rozdílů. Proč ale vlastně pociťujeme tento strach? Vždyť nakonec celé evropské dějiny jsou příběhem o migrování a prolínání různých kultur, náboženství a přesvědčení.

Jenže prostě nestačí jenom se snažit dát veřejnosti najevo, že se nic neděje, že to zvládneme a žádný problém neexistuje. Takhle, pokud vůbec, se k migrační krizi staví většina evropských politických elit a přitom to nepomáhá. Místo toho potřebujeme lidem umožnit aktivně situaci poznat, a tím zvýšit jejich schopnost čelit neznámému.

Ale jak to udělat?

Naštěstí jsme my lidé zvědaví. Takže je zapotřebí podněcovat chuť objevovat a dozvídat se nové věci. Proto tolik věřím v aktivní účast na kultuře – kultura je v tomhle skvělá. Veřejná správa o ní přemýšlí jako o pouhé zábavě, či lépe jako o rozvíjejícím se odvětví, které může podpořit zaměstnanost, nabídnout lidem nové příležitosti atd. Ale taková pojetí jsou moc omezená. Myslím, že kulturní politika státu a městských samospráv může být páteří současné demokracie. A to z toho důvodu, že skutečně kontinuálně rozvíjí schopnost lidí čelit neznámu, aniž by se před ním uzavřeli do svého úzce vymezeného světa, protože mají moc velký strach, než aby vyhlédli mimo něj.

Takže mluvíme o rozšiřování občanské společnosti?

Ano. Znamená to zapojovat místní komunity do specifických participačních projektů, které souvisejí s obavami lidí. Takže pokud je například problémem zvyšování rizika ztráty práce v budoucnosti, pak je zapotřebí reflektovat společně s lidmi a vytvořit příležitosti, které jim umožní se s problémem blíže seznámit. To lze udělat několika různými způsoby, například pořádáním participativních zasedání městské radnice, ale také třeba tím, že dáte příležitost místním umělcům a inovátorům, aby sami přišli s řešením, jak komunitu integrovat a umožnit lidem se zapojit.

Možná by bylo dobré to ilustrovat na nějakém příkladu. Vy sám máte osobní zkušenosti se Sienou, zastáváte post projektového ředitele sienské kandidatury na Evropské město kultury 2019. Dala by se na tomto městě ilustrovat kulturní participace?

Zrovna Siena je velmi zajímavé místo, protože se zde podařilo zachovat tradici kulturní neurčitosti. Siena má velmi komplexní a zajímavou sociální strukturu. Je zde 17 tradičních čtvrtí, které se sebou navzájem soupeří. Dobře je to vidět na městských dostizích, tzv. palios, které lze vnímat jako vyvrcholení společenské hry, která se ve městě odehrává v průběhu celého roku.

Pointou ale je, že tyto čtvrti skutečně fungují jako stmelující prvek ve společnosti, který působí mezi sférou jedince a sférou veřejné správy. Takže například v rámci své příslušnosti k dané čtvrti lidé darují krev, nebo společně vychovávají děti. V každé čtvrti je společenská klubovna, která lidem dává možnost dělat věci společně. Zároveň je v ní pořád někd, s kým můžete prohodit pár slov když se cítíte osaměle.

Ale když jsme zmínili uprchlickou krizi, ještě důležitější je, že toto sociální uspořádání velmi usnadňuje mezikulturní dialog. Siena je relativně malé město. V takových podmínkách by normálně měla vzniknout homogenní kultura. Situace v Sieně se ale místo toho dá popsat jako neustálé uchovávání kulturních odlišností. Každá z těch 17 čtvrtí je jiná, každá má svůj vlastní charakter, který jí dává jedinečnou kolektivní osobitost.

Na tomhle příkladu je proto vidět, jak nakládat s kulturní odlišností tak, aby se zakoušení kulturní rozmanitosti stalo součástí kulturní identity jedince i celé komunity. Tyto jedinečné podmínky jsou příčinou toho, proč i v dnešní době, navzdory masivní ekonomické krizi, do které se region dostal po krachu banky Monte dei Paschi, je v Sieně stále úroveň kvality života vyšší než v naprosté většině Itálie. Unikátní síť společenských vztahů v Sieně nejen pomohla krizi přečkat, ale zároveň i pomáhá městu se znovu vzchopit a přináší nové možnosti pro další rozvoj.

Problém ovšem je, že v českých městech takové tradiční sítě společenských vztahů nejsou. Je možné takovou síť vytvořit nanovo uměle?

Zrovna plánujeme jeden projekt, který vychází z evropského kulturního dědictví. Jeho cílem je vytvořit síť evropských měst, která stále ještě mají takovou tradiční společenskou strukturu a vytvořit bilaterální partnerství těchto měst s jinými, která ji již nemají a sledovat, jak se od sebe takové páry budou učit. Cílem samozřejmě není kopírování, ale inspirace a hledání nových řešení.

Jak by taková spolupráce měla vypadat v praxi?

Řekl bych, že pro takový případ potřebujeme nové metody pro navazování kontaktů. Ve městě, v němž ona spletitá síť společenských vztahů chybí, je třeba ji vytvořit úplně nanovo. K tomu je zapotřebí sociálních inovací. Myslím, že to je úkol třeba pro mladou generaci sociálních podnikatelů.

Stát může něco udělat, ale jeho možnosti jsou omezené. Je tedy důležité, aby se občanská společnost mobilizovala a organizovala sama. Viděl jsem velmi zajímavé příklady takového procesu. Například v jižní Itálii je malá vesnice, která v devadesátých letech trpěla na úbytek obyvatelstva. Místní starosta z toho důvodu pozval migranty, aby se zde etablovali a vytvořili novou společnost, která bude založená na aktivní integraci přistěhovalců do místního obyvatelstva.

Ale nemůže se tohle stát příčinou další destabilizace místních obyvatel?

Pointou je, že pokud to funguje dobře, pak lidem vytvoříte takové podpínky, v nichž se skutečně musí setkávat a poznávat. Jsme lidé, přirozeně nás kontakt s druhými přitahuje, přirozeně nás fascinuje poznávat nové věci. Jde o to, že v mnoha případech náš strach pramení z toho, že se bojíme někoho, koho neznáme. Migrantů se bojíme tolik proto, že s takovými lidmi se běžně setkáte jen velmi zřídka. V Evropě obecně byly xenofobní hlasy slyšet nejvíce právě v těch zemích, které migrace postihla nejméně a ne těch, v nich přistěhovalci doopravdy byli. Problém prostě je, že se nesetkáváme.

Což je případ České republiky.

Ano. Takže potřebujeme vytvořit multikulturní společnost a umožnit lidem žít v komplexním světě.

Abychom navázali na současný problém populismu, který jsme zmínili na začátku. Mám obavu, že hlas populistů dokáže lidem dát silnou vizi, která je pro ně mnohem akceptovatelnější. A proto má navrch. Třeba „uzavřené hranice a tvorba svébytných pevností“ oproti vytváření multikulturní společnosti v komplexním světě, o níž mluvíte.

Ano, v současné situaci velmi těží ti, kteří se snaží svět zjednodušit takovým způsobem, jenž lidi uklidňuje. To ale funguje jenom proto, že si lidé neuvědomují, jak by jejich život mohl být bohatší, kdyby si udělali o světě trochu rozmanitější představu.

Jak toho ale dosáhnout, když pouhé představení silné vize funguje jenom pro populisty a ne pro lidi, kteří usilují o komplexnější a multikulturní svět?

No, přístup „up to bottom“ (nařídit něco shora) jednoduše nestačí. To funguje jenom pro populismus. My musíme lidi vtáhnout do politického dění. Zároveň potřebujeme synergii přístupů „up to bottom“ a „bottom-up“ (zespoda). Myslím, že dobrý způsob, jak toho dosáhnout, je začít si hrát.

Gamifikace se pomalu stává velmi důležitým prvkem při zapojování lidí do různých procesů a mohla by být obzvláště ku pomoci v politice. Ve hře se cítíme být součástí. Pro hraní máme zároveň přirozený instinkt. Takže se opět budu opakovat. Nespočívá to v tom, že byste měli lidi připoutat ke školním lavicím nebo je poučovat s tím, že jsou ignoranti a vy jim to vysvětlíte. Musíte je vtáhnout do situace, v níž se budou cítit pohodlně, která je bude bavit a bude pro ně zajímavá. A přitom si samozřejmě budou vždy moct rozhodnout, zda v ní chtějí zůstat, nebo ne. A toho právě můžete docílit tak, že do politiky vnesete herní prvky. Pokud to uděláte dobře, pak s lidmi můžete řešit úplně cokoliv. Třeba řízení dopravy nebo odstraňování bariér pro handicapované osoby. Jediná podmínka je, že to musíte udělat tak, aby to pro lidi bylo zajímavé. Pokud to dokážete, pak z toho může vzniknout nový způsob kolektivního řešení problémů, který by mohl být extrémně důležitý pro naši budoucnost.

Teď jsme mluvili hlavně o přímé, lokální politice s lidmi. Pojďme se na ten problém podívat i z perspektivy globální, jako příklad kolektivního řešení problémů si můžeme vzít Evropskou unii. Ta v současné době prochází krizí, stále více lidí se staví proti ní. Dokážete si představit Českou republiku – nebo Itálii – na cestě k udržitelnému rozvoji, aniž by přitom byla součástí takového kolektivního projektu, jako je EU?

No myslím, že by to bylo velmi obtížné. Řekl bych, že EU dělá pro Evropu výjimečný kus práce, protože vytváří rozmanitost, v níž se můžeme skutečně jeden od druhého učit. Pro každou zemi, která se v tuto chvíli uzavírá do své vlastní kultury a mentality, je mnohem těžší postavit se výzvám, kterým čelíme. Například ve Spojených státech, v nichž je dnes mnohem menší kulturní rozmanitost než v Evropě, to dělá problémy. Američanům dávají výzvy modernity mnohem víc zabrat než Evropanům. Evropa má v tomto ohledu výjimečný vklad a měla by se jej radši snažit posílit, než uvažovat o tom, jaké by to bylo bez Unie. A upřímně si myslím, že navzdory obtížím je projekt EU progresivní. Samozřejmě že máme problémy, tomu se nelze vyhnout. Ale přesto si myslím, že například na té zkušenosti s Brexitem (vystoupení Británie z EU pozn. red.) je vidět, že budoucnost bez EU by nebyla lepší, ale naopak pravděpodobně horší.

Takže si myslíte, že ekonomický dopad vystoupení ze EU nebude pro Británii pozitivní?

To určitě nebude. To se pomalu bere jako daná věc. Všichni přední ekonomové a komentátoři se na tom shodují.

Velké téma pro další volební období bude zřejmě zákon o obecném referendu. Stoupá počet lidí, kteří jej chtějí zavést právě z toho důvodu, že chtějí hlasovat o vystoupení České republiky.

Tohle by byla ta největší chyba, jakou by Česká republika mohla udělat. Upřímně si myslím, že by to byla neskutečně hloupá chyba. Obzvláště v tuto chvíli, když se Česku tolik daří. Jste dobře integrovaní, inovativní, a prosperujete na evropském společném trhu. Proč odcházet? Nevidím žádný racionální důvod. Když se podíváme na globální trhy, bude konkurenceschopnost stále více závislá na ekonomické síle. Nejsilnějšími hráči v takovém nastavení budou Čína, Rusko, Indie, prostě ekonomické a politické supervelmoci. Pokud s nimi nebudeme soupeřit společně jako Evropa, pak nemáme šanci.

Jaký je podle Vás nejrealističtější scénář budoucího vývoje EU?

EU se nejpravděpodobněji bude dále sjednocovat. Politické sjednocení je samozřejmě daleko, ale za dvacet let už tomu tak být nemusí. Myslím, že to bude postupný proces, který bude směřovat k tomuto bodu. Je samozřejmě složité udržet pohromadě všechny rozdílné komunity a členské státy, ale věřím tomu, že to dokážeme.