Pepi Bican byl sportovec, fotbalový džentlmen a jeden z prvních stoprocentních profesionálů v historii nejpopulárnější kolektivní hry světa; stejně tak nevědomým průkopníkem udržitelného rozvoje, péče o zdraví a aktivního občanství.

V historii českého fotbalu narazíme na mnoho fotbalových básníků. Hráči jako Čestmír Vycpálek, Ladislav Přáda, Jan Berger nebo Jan Šimák dosáhli nemalého věhlasu. Jejich bohémství jim sice napomáhalo ve vymýšlení překvapivých řešení, nejkrásnějších fotbalových veršů. Za občasné okamžiky fotbalové magie ale zaplatili tím, že se nikdy nestali těmi mezinárodními fotbalovými hvězdami, které v nich mnozí viděli v začátcích jejich kariéry.

Bicanovi byla sláva upřena z jiných, politických důvodů. Bezpochyby byl ale on prvním českým fotbalistou, jehož hra měla světové parametry. Dělal všechno správně, jen ve špatném období dějin. K nespornému talentu výše jmenovaných připojil i oddanost v tréninku a mimo trávník, profesionální přístup, jenž se stal standardem až o půl století později.

I přes hendikep, který pro jeho sportovní kariéru představovaly problémy s přestupem do Slavie a změnou občanství před druhou světovou válkou, nacistická okupace i šikana ze strany režimu po roce 1948, jej Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků vyhlásila nejlepším střelcem dvacátého století.

Zdraví a péče o tělo jako předpoklad úspěchu

Profesionalismus a atletická příprava jsou ve fotbale vnímány jako prvotní předpoklad úspěchu až posledních přibližně 25 let. Pepi Bican si disciplínu i základy péče o tělo osvojil už v prvních letech mezi dospělými v Rapidu Vídeň. Pět hodin před zápasem nesměli hráči jíst, předchozího večera nesměli vycházet, zejména proto, aby se nezatoulali někam „za písničkou“. I v dalších letech své kariéry přísně dbal na životosprávu. Nepil. Skoro nekouřil (a pokud, tak nešlukoval), což je úctyhodné když zvážíme, že ve stejné době cigarety prodávali batolata i budoucí americký prezident. Trvalo ještě pár desítek let, během nichž se svými slavnými kariérami prokouřili hvězdy jako Johan Cruyff nebo Michel Platini, než  se tento zlozvyk stal v profesionálním sportu nepřípustným.

Z dětství byl zvyklý hrát osm až deset hodin denně. Chodil na hřiště první. Před tréninkem už měl v sobě třicet tréninkových startů a deset rovinek naostro. Stovku běhal za 10,8, podobě jako tehdejší sprinteři. Po tréninku si skočil tisíckrát přes švihadlo, a to i dlouho po čtyřicítce. S míčem trénoval i individuálně, nejvíce vytrvalost a střelbu.

Tvrdá, ale účelná práce, která byla spravedlivě ohodnocena

Fotbalovým profesionálem se Pepi Bican stal v přibližně šestnácti letech. Nedostával sice 80,000 liber týdně, třeba jako Martin Ødegaard, přesto jeho mzda byla vyšší, než to, co si jeho matka vydělala mytím nádobí. Vše ze začátku odevzdával na chod domácnosti, od té doby už se životní úroveň jeho rodiny jen zvyšovala.

Jedním z ukazatelů pokroku je zvyšování produktivity práce. Přestože byl Bican skvěle fyzicky připraven, ctil pravidlo nikdy neudělat jediný zbytečný krok. Místo fotbalového básníka byl fotbalovým inženýrem. Naučil se nemrhat silami a neběhat za ztracenými míči. Jeho hra byla taková, jaká má být každá práce: účelná, bez zbytečných pohybů, bez toho, aniž by přidělávala práci ostatním, bez křečovitého úsilí dělat na někoho dojem. „Bican vždycky vstřelil gól, když chtěl a když to šlo. Byl patrně jediným naším fotbalistou, který uměl nezahodit, nespálit, nepropást příležitost,“ dodává V. Houška v knize Věčná Slavia.

Na zápasy i tréninky chodil v obleku. Nastupoval učesán, se symetricky ohnutými štulpnami, a dresem v trenkách. Věřil, že součástí práce profesionálního fotbalisty je být vzorem. Pomáhal mladším spoluhráčům, což se mu vyplatilo i v pozdější trenérské kariéře. Záleželo mu na národě československém, slávistickém, spoluhráčích, přátelích i rodině. Bican by daně v Monaku neplatil.

Přestože jeho plat byl na tehdejší poměry výrazně nadprůměrný, neměl tendenci dávat svůj blahobyt na odiv. Věřil, že se slávou přichází i společenská odpovědnost. Byl tedy příkladem jinak poměrně pokulhávající teorie, že bohatství je odrazem tvrdé práce a má tendenci se kumulovat u těch, kdo si jej nevíce „zaslouží“ a budou s ním nejlépe nakládat.

Pro fair play na hřišti i v mezinárodní politice

Pepi Bican byl sportovcem v obou významech toho slova. Vždy dbal na fair play. Měl respekt soupeřů, spoluhráčů, žurnalistů, diváků, trenérů i rozhodčích. Před válkou si musel projít řadou peripetií, aby mohl začít reprezentovat Československo. To mu bylo dovoleno bohužel až dva dny po skončení Mistrovství světa 1938.

Během války byl nucen hrát v neoficiální protektorátní lize. To byl pro kariéru čerstvého vítěze Středoevropského poháru krok zpět. O jeho kvalitách věděli i němečtí okupanti a pokusili se mu nabídnout vysvobození z fotbalové průměrnosti v podobě nabídky hrát za Německou říši. V tomto zdánlivě výhodném balíčku bylo i říšské občanství a členství v NSDAP. Bican odmítl. Sice se, stejně jako jeho matka, narodil ve Vídni. Češství pro něj ale bylo spojeno se vzpomínkou na otce, který zemřel, když bylo Pepimu osm let, na následky zranění z fotbalu.

Velkou osobní statečnost projevil za německé okupace, kdy nejvíce přispíval na úplatky protektorátním úředníkům, aby nedošlo k deportaci novinářské legendy a dlouholetého funkcionáře Slavie Josefa Laufera do koncentračního tábora. Bál se, že si pro něj přijde Gestapo, ale neustoupil. Naštěstí nepřišlo.

 

Pepi Bican, ČR 2030

Pepi Bican, ČR 2030