Milena Jesenská: Moderní žena na plný úvazek

Národní obrození bylo emancipačním hnutím a bylo tedy nasnadě, že některé z buditelek začaly uvažovat i o jiných formách emancipace než je národní. Už v druhé polovině 19. století zatoužily po vzdělání a finanční nezávislosti. I díky nim mohla získat vzdělání novinářka a spisovatelka Milena Jesenská.

Bohatí, duchem bohatí

Dva příklady za všechny. Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská. Máme je často spojené jen s krátkým výňatkem z některého románu z vesnického prostředí, jenž v retrospektivě působí banálně. Vedle kontextu těchto literárních děl nám tehdy ušlo ještě něco – jejich význam a šíře aktivit ve sféře mimo literaturu.

Prusko-rakouská válka byla konfliktem, který měl na svědomí největší počet padlých na našem území. Mnoho vdov po vojácích se tak ocitlo na pokraji bídy. Proto pět let po skončení války, v roce 1871, Karolína Světlá zakládá Ženský výrobní spolek. Je smutný fakt, že i dnes v České republice patří mezi lidi nejvíce ohrožené chudobou samoživitelky a důchodci žijící v jednočlenné domácnosti.

Spolek otevřel dívčí školu. V ní bylo možno studovat tříletou obchodní školu a prakticky zaměřenou školu průmyslovou. Tento typ vzdělání nebyl tehdy dostatečnou vstupenkou pro studium vysokoškolské. Na podzim roku 1890 se podařilo otevřít soukromé dívčí gymnázium Minerva, které mělo být branou, skrz niž ženy budou moci vejít do akademické sféry. Osobou, jež na tom měla největší zásluhu, byla Eliška Krásnohorská.

První dívčí gymnázium v monarchii navštěvovala i Milena Jesenská, jedna z nejvýznamnějších překladatelek a novinářek první republiky. Působila jako redaktorka Národních listů i Peroutkovy Přítomnosti. Je nepravděpodobné, že by se jí stala, kdyby se neměla možnost studia na Minervě. Přístup k vzdělání pro dívky je na mnoha místech světa upřen i dnes. Cíle udržitelného rozvoje by tento handicap do roku 2030 rády odstranily.

Jin a jang

Ve sbírce esejů Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská definuje moderní ženu jako „soběstačnou, pracovitou, pevnou a statečnou, která dovede být muži druhem, kamarádem, pomocníkem a která dovede žít na vlastní zodpovědnost a vlastní námahou.“ Rezonují tu dva emancipační trendy, po nichž existovala poptávka i za dob Světlé s Krásnohorskou. Jednak je to touha po důstojnosti vycházející z finanční nezávislosti, za druhé boj proti maloměšťácké morálce. První podporuje tvrzením, že „žena nepozbyde své ženskosti, ani když pracuje, ani když ví, co je život.“

Její představa o rovnosti pohlaví je poměrně nadčasová. Na rozdíl od své americké vrstevnice Margaret Meadové se nedomnívá, že jediným rozdílem mezi ženami a muži je odlišný přístup k jejich výchově. Naopak vidí ženský a mužský princip jako něco, co je v přírodě nevyhnutelné, jako paralelní, ale rovnocenné systémy. „Nevidím důvod, proč by spolu muži a ženy měli soutěžit,“ uzavírá téma.

Milena Jesenská

O dost méně nerovnosti

„Nevím, kdo to kdy řekl, že utrpením získává člověk na ceně, ale strašlivě lhal, ať to byl kdokoli.“ Její Cesta k jednoduchosti je cestou k umírněnosti, uvědomělé skromnosti, chcete-li. Sama Milena Jesenská se ocitla v situaci, kdy musela začít pracovat, protože je manžel oba nedokázal uživit. Věděla tedy, že jsou problémy, které peníze řeší. Přesto, v souladu s dnešními trendy, neměřila kvalitu života penězi, ale osobním štěstím. Tento pocit zhmotnila do bonmotu: „Jak chudí jsou ti, jež platí za potěšení penězi.“

Pohrdala kultem monetizace štěstí: „Nepoznáte-li člověka podle ničeho, poznáte ho podle jeho vztahu k penězům. Ušlechtilí mohou být jak lidé spořiví, tak lidé rozmařilí. Ale lidé, kteří se, klaní penězům, ať cizím, ať vlastním, nejsou nikdy ušlechtilí.“ Zároveň v touze určité skupiny lidí bezúčelně kumulovat kapitál spatřovala příčinu bídy jiných. Jaké je tedy řešení? Věta „Pro člověka je vždycky nejdůstojnější, dělá-li to, co dobře dovede“ ukazuje vzdor proti stylu výchovy, který nás nekultivuje, ale pouze připravuje pro vstup na trh práce.

Jejím receptem na ekonomický blahobyt je naopak dostatek příležitostí pro všechny a důvěra ve schopnosti druhých.

Pojď mezi nás, nikam neodcházej

Přes bohatou literární a novinářskou činnost se Milena Jesenská nejvíce proslavila jako překladatelka díla Franze Kafky. Poté, co v časopise zahlédla, jeho povídku Topič, se spojila s tehdy neznámým Kafkou. Požádala ho, zda by nemohla jeho dílo představit českému publiku. Vydatně ho podporovala v další tvorbě a rozptylovala jeho pochyby o sobě samém.

Sociální cítění jí, stejně jako mnoho dalších umělců tehdejší doby, motivovalo ke vstupu do komunistické strany. Vydržela tam jen krátce. Opustila jí poté, co se dozvěděla o zločinech stalinského Ruska.

Protože žila několik let ve Vídni, stala se v Praze propagátorkou rakouské a německé kultury. Osobní vztah k těmto zemím zapříčinil, že byla více než jiní zasažena vzestupem nacismu. Už od počátku 30. let se angažovala v protifašistickém hnutí. V období po Mnichovu aktivně pomáhá uprchlíkům, proto je v listopadu 1939 zatčena Gestapem. Zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück 17. května 1944. V roce 1995 byla oceněna památníkem obětí holocaustu jako Spravedlivá mezi národy.