Karel IV.: Průkopník plánování

Na příběhu Karla IV., jednoho z našich nejvýznamnějších panovníků, lze demonstrovat, jak je pro dosažení udržitelného rozvoje důležité kombinovat celospolečenskou rovinu s tou individuální. Jedno je vším, vše je jedním.

Císař a kardio

Začněme proto u Karla – jednotlivce. Aby se dožil na svou dobu solidních šedesáti dvou let, musel dbát o své zdraví. S tím mu pomáhalo několik lékařů. Nejdůležitější roli tu hrály především preventivní opatření.

Součástí jeho denního režimu byla osobní hygiena, včetně čištění zubů. Měl doporučeno snídat jen lehce, a dále během dne jíst už jen jedno velké jídlo. Kontrolovala se čerstvost potravin. Pokrmy byly jednoduché, z části také proto, aby se v záplavě koření neztratila případná pachuť jedu. Měl se vyhýbat konzervovaným (a tedy přesoleným) potravinám a sladkostem.

Po snídani pravidelně cvičil, nejlépe na vyvýšeném místě, aby nedýchal zplodiny vzniklé z topení a řemeslné výroby.

Investice do HR

Na francouzském dvoře, kde Karel IV. vyrůstal, získal dostatečné jazykové vybavení. Ovládal němčinu, češtinu, latinu, francouzštinu a italštinu, tedy jazyky užitečné v diplomacii.

Lidé se tehdy vzdělávali dvěma způsoby: buďto se úzce zaměřovali na své budoucí povolání, nebo když pronikli do akademické sféry, byl jejich přístup pansofistický. Bylo zvykem studovat nejdříve fakultu artistickou, kde se vyučovalo sedm svobodných umění, až poté se zaměřit na látku vázanou ke konkrétní profesi.

Stejného schématu se držela i Univerzita Karlova, založená poslední ze 14 listin vzešlých z generálního sněmu říšské a české šlechty roku 1348. Univerzita byla na svou dobu poměrně inkluzivní. Přestože zde mohli studovat jen muži římskokatolického vyznání, nediskriminovalo se tu na základě stavu.

Podobně jako později v českých dějinách Komenský nebo Hlávka, ani Karel nebyl zaslepen vidinou aktuálního zisku a chápal vzdělání obyvatel jako investici do budoucností státu. Nebyl to z jeho strany pouze kalkul. Z vlastní zkušenosti věděl, že vzdělání má hodnotu i samo o sobě, že vytváří nejen lepší pracovníky, ale i lepší lidi.

Řím nad Vltavou

Karel IV. byl velkým obdivovatelem Říma. Aby mohla být Praha brána jako dostatečně reprezentativní sídlo císaře, potřebovala zvětšit a opevnit. Jeho ambice šla ještě dále, chtěl z Prahy vybudovat politické a kulturní centrum západního křesťanstva.

Historička Kateřina Kubínová ve své knize Imitatio Romae Karel IV. a Řím popisuje Karlovy snahy následovně: ,,Velkolepá sbírka ostatků měla zkrášlit a vyzdvihnout pražskou katedrálu nejen jako první kostel v Českém království, ale jako první kostel v říši. Z Prahy, nového sídla císaře, se mělo stát svaté město, jakýsi druhý Řím, prostřednictvím vybraných relikvií měla být podtržena spojitost či vnitřní souvislost mezi Čechami a Římem. Do Prahy měly relikvie a k nim přiznané zvláštní milosti přilákat zástupy poutníků, posílit v nich úctu k novému středisku.“

Řím byl ve středověkých představách považován za nový Jeruzalém. Nejednalo se jen o symbol křesťanství ale i udržitelnosti ve smyslu kontinuity lidského druhu, která není ohraničena místem, časem a životem jednotlivce.

Karel IV.

Na velikosti také záleží

Vznikající Nové město zvětšilo Prahu o 360 hektarů. Mělo tři navzájem propojená centra – Senovážné náměstí, Dobytčí trh (Karlovo náměstí) a Koňský trh (Václavské náměstí). Tento způsob plánování odpovídá dnes poměrně populárnímu přístupu – vyváření více jádrového modelu města. Na Novém městě byla také umístěna Univerzita a měli tu bydlet i její studenti.

Roku 1357 započala stavba Karlova mostu. Spolu s ním začala vznikat také Staroměstská mostecká věž. Ta se měla stát součástí královské cesty, aby pod ní nový panovník mohl projet jako pod vítězným obloukem.

Protože každý Řím potřebuje svůj Kapitol, začala na vrchu Opyš rekonstrukce polorozpadlého sídla českých králů – Pražského hradu.

Nižší transakční náklady, vyšší výnosy

Pro slávu Svaté říše římské i nově ustaveného útvaru zemí Koruny české musel Karel IV. myslet i na ekonomický rozvoj a infrastrukturu.

V Praze to dokazuje již novátorský přístup k územnímu plánování v Novém městě i výstavba mostu. V plánu měl i novou obchodní cestu Benátky-Hamburk, ta se ale neuskutečnila.

Kromě studentů měli na Novém městě bydlet i poutníci, protože náboženská turistika byla tehdy velice zajímavý byznys. Jeho patrně nejznámějším zásahem do ekonomiky byla poněkud keynesiánská výstavba Hladové zdi.

Jak napsal sám John Maynard Keynes v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz: „Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství, patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic.“

Prahu tehdy sužovaly neúroda hladomor a epidemie. Dostatek práce a možnost přivýdělku uchránily město před chaosem vznikajícím z přílišné kumulace negativních sociálních jevů. I v dnešní době záporných úrokových měr hledáme způsoby, jak mezi populaci rozpustit dostatek likvidity a zároveň udržet ekonomický růst.