Josef Hlávka: Stavitel a mecenáš českých dějin

Stejně jako jeho mladší současník František Křižík se Josef Hlávka narodil na jihozápadě Čech, chodil na klatovské latinské gymnázium i pražskou polytechniku a pocházel z nepříliš bohatých poměrů. Byl také jednou z hlavních tváří národního obrození a jeho nejvýznamnějším sponzorem.

Od dětství byl posedlý kreslením, zejména budov. Studium na humanitně zaměřeném gymnáziu ho proto příliš nenaplňovalo. To bylo naposled, kdy Hlávka ve svém životě nevynikal a neoslňoval. V patnácti letech přišlo osvobození, když mu otec dovolil jít na reálku do Prahy, která sloužila jako příprava na přilehlou polytechniku. Tu také později vystudoval, samozřejmě s „prospěchem první třídy“.

Jeho ambice sahaly dál, chtěl se stát všestranným architektem. Proto pokračoval ve studiu na Vídeňské akademii výtvarných umění. Otci slíbil, že rodinu nebude příliš finančně zatěžovat, a tak si přivydělával u českého stavaře Františka Šebka, nejdříve jako zednický učeň, později jako lektor na jeho průmyslové škole a polír. Nakonec ses stal ředitelem celé stavební kanceláře.

Mezitím Josef Hlávka dokončil studia, opět jako hvězdný student, a zároveň získal zednický výuční list. Pak odjíždí na dvouletý studijní pobyt do Francie, Německa, Itálie a Belgie.

Roku 1860 odchází Šebek do důchodu, a předává svou kancelář ještě ne třicetiletému spolu vlastenci Hlávkovi. Bohové realitního trhu mu nemohli být více nakloněni. Přibližně ve stejné době se totiž císař rozhodl zbourat vídeňské hradby a počet obyvatel se měl v příštích desetiletích zdvojnásobit.

Rozvojová pomoc, která vynáší

Hlávka se v příštích deseti letech stal možná nejbohatším Čechem vůbec. Stavěl rychle, řemeslně dokonale, levně a dodržoval termíny.

Nejzajímavějším projektem tohoto období Hlávkova života byla Rezidence pravoslavného patriarchy v Černovicích, 300 km od Lvova. Císař chtěl tehdy manifestovat svůj zájem o Bukovinu, jednu z odlehlejších částí monarchie. Osloven byl Hlávka, který takovou výzvu nedokázal odmítnout.

Celý projekt měl výrazný pozitivní dopad na region. Aby stavbu bylo možné realizovat, bylo potřeba postavit novou cihelnu, vystavět železniční vlečku, nové silnice, existující cesty zpevnit. Z Rakouska i Čech dovezl na 300 zedníků, tesařů, kameníků a cihlářů. Místní se od nich naučili řemeslu a dokázali výrobny i řemeslné dílny udržovat i poté, co byla stavba patriarchovy rezidence dokončena.

Na Ukrajinu jezdil Josef Hlávka několikrát ročně, čtyři dny vlakem, navíc kvůli své šetrnosti třetí třídou. Dozoroval stavební práce, budovu spolunavrhl, včetně některých interiérů. Stále byl také ředitelem své vídeňské kanceláře.

 Shořel sám, z popela vstával s českým národem na ramenou

Jeho kancelář za devět let zrealizovala 142 staveb. Avšak krátce po dokončení tehdy kontroverzní budovy vídeňské opery, Hlávkovo tělo vypovědělo službu. Nervově se zhroutil, ochrnul, brzy téměř oslepl.

Potřeboval pak několik let na zotavenou. Postupně začal opět chodit a dokonce se mu i zlepšil zrak. V době svého zdravotního volna, zveleboval své nové sídlo, zámek v Lužanech. Zrodil se Hlávka – mecenáš.

Peníze vydělané ve stavebnictví investoval a výnosy dával na různé dobročinné účely. Preferoval projekty, které neměly charakter charity, nýbrž investice do lidských zdrojů. Pomáhal znevýhodněným a ustrkovaným postavit se na vlastní nohy a získat kontrolu nad svým životem. Jedním z jeho ustrkovaných klientů byl i český národ.

Lužanský zámek se postupně stal českou obdobou bytu Gertrudy Steinové č. 27 na rue de Fleurus, kde se scházeli nejvýznamnější umělci své doby. V tomto vlasteneckém centru měl svůj pokoj Antonín Dvořák, začala tu spolupráce Zeyera se Sukem, pobývali tu J. V. Sládek, J. Vrchlický, výtvarníci Mařák, Hynais, Myslbek nebo Mařatka.

Josef Hlávka

Továrna na Hlávky

Jeho nejsmělejším projektem bylo založení Akademie věd. Německy mluvící vládnoucí struktury neměly radost z myšlenky oddělení české vědy. Hlávka ale císaře „podvedl“ tím, že mu poslal 200 000 zlatých na její založení jako dar k 40 letům jeho panování. Ten nemohl odmítnout, ale ani peníze použít jinak.

Aby Josef Hlávka podpořil výchovu nové české elity, založil pro nemajetné a nadané stipendijní fondy České univerzitní a České technické nadání Marie a Josefa Hlávkových. Na peníze z těchto fondů mohlo ale dosáhnout jen šest studentů ročně. Aby vysokoškolské studium ještě více zdemokratizoval, dal se do stavby Hlávkovy koleje schopné pojmout za rok až 200 studentů. Platilo se 12 korun měsíčně, což zahrnovalo byt, otop, světlo, prádlo, ranní a polední stravu. Bydlení to na svou dobu bylo luxusní. K dispozici byly herna, fotolaboratoř, prádelna s elektrickými spotřebiči, tělocvična a čtyři hudební zkušebny.

Architekt českých dějin

Když roku 1890 přišla stoletá voda a strhla část Karlova mostu, ujal se Hlávka dozoru nad rekonstrukcí. Odmítl jeho navrhovanou modernizaci a dokonce se zasadil o záchranu dvou Brokoffových soch, které několik let po povodni ležely pod mostem v bahně.

Podílel se na výstavbě Strakovy akademie, dostavbě Staroměstské radnice, úpravě Daliborky, dovršení stavby katedrály Sv. Víta, rekonstrukce chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Vkladem 15 000 zlatých založil fond na zřízení jezdecké sochy svatého Václava, té, jež dominuje Václavskému náměstí.

Dědeček Czechinvest

Jak se přesvědčil na studijních cestách po Evropě a při stavbě černovické rezidence: kulturní, obchodní i vědomostní výměna přináší pozitiva. Proto roku 1906 s ekonomem Albínem Bráfem zakládá Národohospodářský ústav na podporu českého průmyslu a obchodu.

Ještě za života převedl bezdětný Hlávka svůj majetek na nadaci. Vklad činil 5 280 000 korun. Pendant, workoholik, šetřílek i filantrop zemřel roku 1908. Výnos z jeho majetku nadále financoval Českou akademii, Národohospodářský ústav i Hlávkovu studentskou kolej.