Božena Němcová: Paní Bovaryová vede lid na barikády

Patrně málokdo si dnes s chutí otevře Babičku, Divou Báru či Chytrou Horákyni. Božena Němcová svým životním příběhem, příkořími pramenícími z kontrastu mezi společenskými pravidly a jejími touhami, se ale může v mnohém přiblížit i současné generaci.

Pro romantismus přelomu 18. a 19. století byly typické citovost a intuice. V první polovině století devatenáctého na něj reaguje biedermeier – styl rozmáhajících se měšťanských vrstev, pro který je charakteristická umírněnost citů, myšlení i jednání, důraz na drobné občanské ctnosti a rodinu. Je stylem konzervativně smýšlejícího člověka, bez ambicí opouštět ulitu každodennosti a měnit svět.

Ženským ideálem té doby byla matka, hospodyně, strážkyně rodinného krbu, která zároveň dokázala svého muže dobře reprezentovat i na veřejnosti.  Ztělesněním takového ideálu byla – v nejlepším slova smyslu – Magdalena Dobromila Rettigová. Božena Němcová naproti reprezentuje spíše ideál ženství romantického – je pro ni charakteristická touha po lásce duchovní i tělesné, po niterné blízkosti druhého člověka. Snila o dokonalém životě, pro sebe i každého člověka. Realita však byla o hodně jiná.

Němče, proč jen jsi Němec?

Její komplikovaný vztah k manželovi i mužům obecně snad nejlépe vystihuje úryvek z dopisu, který napsala Josefovi Němcovi po 20 letech manželství: „Moje srdce bažilo být velmi milováno, ale darmo jsem hledala lásku takovou, jakou já cítila. Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň obětovala, ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty. To zchladlo všecku vroucnost – úcta se ztratila a hořkost a vzdor v srdci se umístily. Tak to šlo – já žila zase v sobě, jako děvče, a ty staré moje ideály v duši opět se umístily. Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřimnost, ale touhy moje šly do dálí, kam, tomu jsem já sama nerozuměla.“

Na druhou stranu Josef žádným despotou, za nějž bývá označován, nebyl. Byl to naopak velmi pokrokový muž, který svou ženu opravdově ctil. V jednom z dopisů jí píše:  „Ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro tvou slávu snad, než mně to ještě nikdy nenapadlo, abych si na tom něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, protože takových žen je velmi málo na světě, já alespoň tobě podobnou neznám.“

Česká George Sandová

Sečteno, podtrženo, navzdory tomu, že Božena Němcová měla na svou dobu tolerantního muže, nebyla v manželství spokojena. Josef Němec zkrátka nebyl žádný romantický hrdina. Sice jí na něm i na dětech velmi záleželo, skutečné naplnění jí ale přinášelo psaní, k němuž od strastí reality utíkala, a intelektuální společenský život – sama to vyjádřila v jednom ze svých dopisů tak, že než se pachtit v domácnosti, by radši pila kávu a kouřila tabák ve společnosti intelektuálů.

V českém prostředí byla Božena Němcová skutečně ojedinělou rebelkou. Mnozí v ní viděli českou George Sandovou – stejně jako ona byla svobodomyslná, sebevědomá a svébytná, vymykala se všem stereotypům a své muže intelektuálně převyšovala. A stejně jako Sandové se jí dvořili čelní představitelé tehdejší vlastenecké elity. Například Čelakovský jí v dopise, v němž ji prosí o přátelství, napsal: „Čta první ty čarovné plody múzy Vaší, hluboko sklonil jsem čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již doba, kdy dcery její jsou s to sypati na její oltář tak blahovonné květy.“

Božena Němcová

Tři tváře diskriminace – chudá česká žena

Nerovnost mezi ženami a muži byla jedním z hlavních důvodů, proč se nemohla rozvíjet a realizovat tak, jak by chtěla. Otevřeně o to ale nemluvila. Snad jen socialistovi F. M. Klácelovi, který byl jejím blízkým přítelem, se v dopise opatrně svěřila: „My ženské až k ustrnutí zanedbány jsme ve všem, co se týká vyššího života[…] A musí-li to tak býti? Musí ženská ostati jen tou — milkou aneb tím domácím skřítkem? Nemůže se vyrovnati muži? Ach, já slyším, jak i Vy pravíte: „Aj, i ta chce emancipaci žen!“ A odhodíte list a já se stydím zdaleka…“

Klácel Němcovou seznámil se socialismem a utopistickým revolučním myšlením. Ostatně, chudobu, sociální rozdíly mezi vesnicí a městem zažila vinou častého stěhování na vlastní kůži. Zároveň se jí tak ještě více zhnusila maloměšťácká namyšlenost a zhýralství: „Mne bolí tuze ta lidská bída. …mnohý rozmazlený panský psík by nežral to, co chudina jíst musí, a ještě se ani takové potravy dosyta nenají. Co se peněz prohejří, na parádu dá a jiné darebnosti, a lidé hladem mrou! — Ta spravedlnost, ta láska křesťanská! — To je ten pokrok, tak se zdokonaluje člověčenstvo! – Když si všecko rozmyslím, jak to je a jak by to mělo být, tu pobádá mne vášeň, jít mezi ty ubohé a ukázat jim, kde hledat spravedlnost.“

Chránit  kulturní i přírodní bohatství

Vlastenectví národního obrození stálo na dvou hlavních pilířích – lidové kultuře venkova a vztahu k přírodě a krajině. Obojí se v tvorbě Němcové odráží velmi silně. Žila v přelomové době. Postupující industrializace dávala zaniknout starému světu zemědělského venkova a neposkvrněné přírody. Na tento proces hleděla s velkou nelibostí. I tak můžeme dnes číst Babičku: nejen jako na vzpomínku na idealizované dětství, ale jako na popis světa, z něhož zbývají jen poslední střípky, které se můžeme snažit zachovat. V tom je její dílo aktuální – i my totiž žijeme v přelomové době, v níž se svět kolem nás rychle proměňuje, a my se snažíme zachovat to cenné, co zbylo.

Božena Němcová se minula se svou dobou, která jí neumožňovala plně prožít své fantazie a vášně. Sama to vyjádřila takto: „Kdybych měla volit, zda žít znovu, chtěla bych, ale narodit se za 200 let, kdy bych se snad narodila do světa, jenž by mě umožnil žít s plnou rozkoší.“ Zda by se jí toto přání vyplnilo a byla by dnes opravdu šťastnější, těžko soudit. Rozhodně by však dnešní doba měla pro její myšlení více pochopení. Patrně by dnes mohla zcela otevřeně, naplno a veřejně mluvit o tom, co cítila.